Z deníčku naší domácnosti (4) – Jak jsme zasadili, postavili a zplodili

Rčení zasadit strom, postavit dům a zplodit syna se nemohlo hodit pro tento článek víc. O tom, jak zplodit syna se přesněji dočtete v jiných publikacích. :) O tom, jak postavit dům se můžete těšit právě v tomhle příspěvku.

Objednávka do vesmíru, jeden dům prosím

Předtím, než jsme náš dům začali hledat, jsme si sepsali naše přání, každý mini detail, praštěné nápady i vzdušné zámky z Pinterestu, jak by takový náš domek měl vypadat, co v něm chceme mít, jaké bude okolí, kde to vlastně bude, jaké budeme mít sousedy, atd. Zkoušeli jsme hledat jak volné pozemky, staré domky na opravu, koukali jsme na pasivní, tak i ostrovní domy a po 3 týdnech usilovného hledání nám z toho docela dost hrabalo.

Řekli jsme si, že si dáme chvilku pauzu a zkusíme to třeba zase za měsíc. Asi 24 hodin potom, co jsme si to řekli, nám Adriho mamka pinkla inzerát na náš dům. Hrubá stavba s možností vlastního dokončení. Objednávky tam nahoru prostě fungují, říkám to pořád. Budgetově to sice nebylo úplně vončo, ale i přesto jsme z něj měli motýlky v břiše a za pár dní domluvenou první návštěvu. Adriho rodiče ale vůbec nečekali na agenta a šli dům občíhnout jako první ještě ten večer. Je totiž jen necelé 2 km od jejich domu :D.

Láska na první pohled

Ten den bylo pod mrakem, lehce mrholilo, Tobík už pár týdnů kempoval u mě v bříšku a mně vůbec nebylo dobře. Den jako stvořený na to štrádat někde po stavbě. Sbalila jsem suchary pro případ nouze a zvednutého žaludku a jelo se na prohlídku. Předtím jsme viděli jen fotky. To nadšení z nich se ale vůbec nedalo porovnat s pocity, které nastaly, když jsme přijížděli do naší ulice a k NĚMU.

Krásné domky se svou specifickou architekturou, poštovní schránky na kuřích nožkách, před některými domky se povalovala malá kola, tříkolky a občas se na chodníku mihnul i pes. Chodníky, z těch jsem byla taky unešená, protože ve městě, kde jsme bydleli loni, nebyly. :D Ulice, která i když bylo ten den dost pochmurno, žila svým životem, měla charizma, pozitivní energii a hlavně v ní musela bydlet pěkná kupa dětí.

A náš domek stojí právě na konci této slepé ulice, která je zakončená kruháčem se dvěma lavičkama pro sousedské (spíš teenagerovské) sešlosti uprostřed. Domek je spojený stříškou na auto se sousedovic domem a je celý obložený cihlama, skoro jako baťovy domky v mém rodném Zlíně.

Rok se s rokem sešel

Bylo to přesně loni na podzim a před námi stálo životní rozhodnutí, jestli dům (hrubou stavbu) koupit nebo ne. Čekalo nás totiž komplet celé dokončení – elektrika, voda, topení, omítky, podlahy,… prostě komplet až po finální lampičku na nočním stolku. Adri měl se stavbou domu přesně nulové zkušenosti. (O tom, jak zapojoval sifon k vaně podle YouTube tutoriálu třeba někdy příště :D). Já si pamatovala z mládí jen rekonstrukci našeho domu, čištění cihel, prach v nose a to bylo asi tak všechno. Pat a Mat k pohledání.

Na této fotce je Tobík ještě úplná krevetka :D

A jak se pro takový dům tedy finálně rozhodnout? Já jsem z venku položila ruku na jednu cihlu, nadechla se, zasnila a věděla, že je to on. Adri k tomu potřeboval ještě pár výpočtů, posvěcení od mého taťky, ať nekoupíme nějakou barabiznu a hlavně plán, jak si to sami celé upytlíkujem. To bychom ale nebyli my, abychom se pár měsíců v monterkách zalekli, a tak se šla vyřizovat hypotéka do banky. Bylo rozhodnuto, jdem do toho.

V rodinném kruhu

Od onoho osudového momentu položení ruky na cihlu, po dnešní pohodu při psaní článku u mého vysněného krbu, uběhl přesně jeden rok. Rok, kdy jsme zvládli uspořádat svatbu, narodil se Tobík, 2x jsme se přestěhovali, dostavili jsme skoro celý dům a dokonce zasadili i ten první strom v naší nové zahradě. Fakt jsem na nás pyšná, nebylo to jednoduché, ale už bydlíme ve vlastním (sice ještě stále bez koupelny, dveří a finálních schodů ale bydlíme!). My tomu pořád ještě nemůžeme uvěřit, je to boží!

Největší díky patří mým rodičům, za to jaký bláznivý úkol si na sebe vzali a že nám s domem za humny (slovy taťky –> v úplné prd*li) pomohli. Taťka s náma stavěl v Belgii něco málo přes 3 měsíce, mamka se mezitím na samotce ve Zlíně starala o zahrádku, eshop a když přijela výpomoc z ČR do Belgie ve větším, tak se nám pak postarala o zázemí i tady u nás. Dva blázni v důchodu nemají prostě co dělat :). A my je za to neskutečně milujem ♥

Pokračování příště

Marti

—

Fotky od: Nikol