Z deníčku naší domácnosti (3) – Spolubydlení s tchyní

Celé léto jsem na blog nenapsala ani řádku. Nešlo to. Víc než kdy jindy jsem si začala uvědomovat, jak nás prostředí, ve kterém bydlíme, neskutečně silně ovlivňuje. A když doma nejsme spokojení, projeví se to pak i v dalších oblastech našeho života. Moje kreativita a nadšení cokoliv tvořit šla s přestěhováním pod jednu střechu s tchyní pěkně do kytek.

Nadpis tohoto článku jsem měnila asi 10x. Nabízela se ještě klíčové slova jako: Hate Your Home, hrábne mi z toho, horor, to nedám, bezdomovci a tak podobně… Procházka růžovou zahradou to opravdu není, ale už aspoň vidíme světlo na konci tunelu. Konečně! Za 17 dní se stěhujem do vlastního!

Spolu-bydlení a spolu-žití

Bez pár nocí už je to čtvrt roku, co kempujeme u Adriho rodičů. Odhad na datum stěhování do nového se nepovedl, a tak jsme byli rádi, že můžeme složit hlavy aspoň někde. Až do narození Tobíka jsme měli docela pěkné vztahy, ale s jeho příchodem přišla i neskutečná dávka nepochopení, nedostatek respektu a pohrdání tím, jak ho chceme “vychovávat”.

Byla jsem špatná, že kojím, protože babička tak nemůže dát malému z lahvičky. Látkové plínky se tady nenosí a bezplenkovka? No to už jsme vážně ale úplně mimo né? Všichni věděli, že nechceme dostávat žádné oblečení, hračky a jiné serepetičky, že nám nejvíc pomůže, když nám pošlou příspěvek na Tobíkův pokojík, až ho budeme letos v zimě realizovat. Většina to tak nějak respektovala, ale někdo to překousnout nedokázal.

A tak se nám “doma” nashromáždil kočárek, který jsme nechtěli, autosedačka, i když jsme si ji chtěli vybrat sami, různé oblečení, hlavně ve velikosti, které jsme už měli dostatek, a taky kosmetika, kterou bych nenapatlala ani na největšího nepřítele. Nepomáhalo mírné “Děkujeme, ale fakt už máme všechno, co potřebujeme”, ani radikálnější: “Prosím už nám opravdu nic nekupujte, žádné věci jsme nechtěli”, až po hádku nikoli pohádku o tom, že si ty věci prostě nevezmeme, ať je pošlou dál.

Naštěstí jsme v tomhle s Adrim naprosto za jedno a představa, že bychom přijali všechno, co nám tady kdo chtěl koupit nové (nikoli předat třeba to, co už doma měli), asi bychom se nenastěhovali do nového nikdy, protože už by bylo plno.

První měsíce to byl opravdu boj, ale teď už jsou hranice nastavené a troufám si tvrdit, že docela silně. Na Mikuláše, Vánoce, narozeniny vždycky vytvoříme přesný list, co potřebujeme (budeme muset být značně kreativní, ikdyž asi nic potřebovat nebudeme), jinak víme, že by nám doma přistálo zase něco, o co nestojíme.

Největší problém, který jsme identifikovali, je v tom, že naše okolí miluje nakupování a konzumní život. Nechápou, i když se zaťatýma zubama už aspoň respektují, jak žijeme my. Tím, že nic “hmotného” nechceme, je okrádáme o radost jít nakupovat a to je pro ně tragédie.

A jak jste zvládli odmítání nechtěných dárků od rodiny a přátel vy? Vzali jste to radikálně nebo je to u vás ještě běh na dlouhou trať?

Léto u babi Lu

S babi Lu a dědou Péťou

Aby se trošku uvolnila atmosféra a napětí v domě, vymyslela jsem nejlepší možné řešení. Odjeli jsme s Tobíkem na skoro měsíc k našim do Zlína. Říkala jsem tomu výlet do oázy klidu a míru s neskutečnou zásobou cherry rajčátek a další zeleniny.

Odpočinula jsem si naprosto královsky. Moje mamka je totiž docela pokroková, a tak třeba bezplenkovku zkoušela s Tobíkem už když u nás byla v Belgii, fungovalo jim to skvěle tam i ve Zlíně. No a že se z ní stane i indiánská babička s nosítkem, to jsem vážně nečekala. Rozkošňáci moji, jak jim to spolu slušelo.

To jsem se tak jednou vrátila odpočatá z masáže a dítě se mělo s babi očividně taky parádně. :D

Zlín byl naprosto úžasný i v tom, že za náma dojelo plno kamarádů ze všech koutů republiky. Naše dvorní fotografka Nikol jak by smet. ♥ A proto máme zase tak kouzelné rodinné fotky. Tentokrát bylo focení jako dárek k narozeninám pro babi Lu.

Naše eshopová babi v jejím prvním království :)

Finiš na domečku

Ten pocit, když nám do nového domečku konečně připojili vodu i elektřinu a my se tak poprvé mohli napít kohoutkové, a taky si na varné desce uvařit vodu na čaj. Boží! Byli jsme šťastní jako blechy. Na přípojku elektriky jsme čekali od března a je září. Dávali si chlapci belgičtí docela na čas.

Z těch velkých věcí už nám chybí dodělat jenom stropy v 1. patře, položit podlahu, komplet koupelna, vymalovat, pár drobností v kuchyni, postavit krb, umýt okna, zapojit světla a nastěhovat se. Prostě cílová rovinka k nám domů v dohledu.

Užívejte poslední letní dny

Marti